User:Vogand/Sedma zima/Dveri v iskrě/1

Iz Medžuviki, svobodnoj encyklopedije
Jump to navigation Jump to search

Togo večora, prohodeči se po Pragě, možno bylo uviděti světlo iz jednogo doma na Ulici rycarov. Čto bolje, možno bylo, prosto po ljubopytnosti, vojdti v toj dom i uviděti gospodina, nečto sčityvajučego. Zapravdu, toj dom byl zamkom, ktory imal nazvu Bordij, a gospodin togo zamku, Robert Přibyl, imal dělo s zakladami. Věrojetno, on sčital izslědok tyh zakladov, da by věděti, čego lučše očekyvati v budučnosti. Ačekoli Přibyl uže imal petdeset i tri lěta, on nikogda se ne oženiše, po takoj pričině: někogda on byl v odnošenjah s mladoj děvčinoj, ktora nazyvala se Cecilie Petriková. Oni naznačihu datu svatby, ale točno prěd tym dnjem, kogda oni imali se oženiti, po pričině něktoryh slučajnostij, ona i jej otec musěhu prěseliti se v iny grad. Od togdy, Robert ničto ne slyšal o Ceciliji. On bez malogo završil sčitati, kogda někto pozvoniše u dveri. Robert otvoriše. To byl mlady hlapec, ktorogo Robert davno znal: Antonín Mazal. «Odkud jesi?» sposil on togo hlapca. «Iz Bulgarije... plaval jesm tam... po morju». «Po Črnomu? Spodobalo ti se?» «Da, ale takože jsem se umoril slegka, tomu jesm se vratil». «Nu, jesm rad. Hčeš čaja?» «Da, s prijemnostu». «Dobro, sejčas sdělam». Podrobno ja råzkažu historiju Bordija inym razom, a sejčas samo pověm, že Robert byl prvym jego gospodinom, obševšim se bez slug. On mněl, že uvažati se dvorjaninom uže davno jest neuměstno (ače jego prědki, jego prědhodniki, byli grafami, jednakže, on uže ne žil u Avstriji-Vugriji), a kromě togo, ne viděl povod prinudžati drugyh dělati to, co on sam prěkrasno može sdělati, on uvoljniše jih vsih, jednogo za drugym. Někto bude se smějati jemu za to, i bude imati pravo tak postupati, ale časom jest legše žiti svojim sposobom, čem slědovati davno ustaljene zasady. Itak, Robert sdělal čaj dla sebe i dla svojego prijatelja. Da, on mog nayzvati jego prijateljem, jerbo oni često byli razom vo mnogyh městah i råzkazyvali jedin drugomu razne historiji. Přibyl sprosil Mazala: «Jesi se vratil navěky?» «Čto jeste rěkli?» «Jesi se vratil navěky v Čehiju?» «Nu, to zavisi. Može byti, že něčto ino mi predložet...» «Hčeš ostati na noc?» «Ostal běh s prijemnostju, ale jutro... «Nu, to je prirodno, to je dost normalna čest života», stvrdiše Přibyl, pojevši, co toj imal na myslji. «Počekajte moment, musim někomu zatelefonovati». «Dobro». «Koliko časa imam?» To až ne bylo suměstimo s nråvom Antonína, ale on vsegda pytal take věči Roberta. Može tomu, že ne mogl vžiti se s tym, že toj uvažal se obyčnym člověkom, jednym kak vsi». «Koliko sam mněš, že potrěbuješ». «Dobro, togda pojdu v sųsednu komnatu, mogu?» Ne čekajuči odpovědi, Antonín nabraše nomer Agate’y Chevotet, dočeri švejarskogo futbolista, prijahevšego v Čehiju na několiko tydnjev s cělju odkryti městne futbolne komandy, poznati češskyh fubolistov. «Zdrav, Agate’o». Ne věm čemu, ale vśaku besědu po telefonu on počinal točno iz togo slova». «Zdravte, stryjče Antonín». «Jesi jedala dnes?» «Tak, mi je dobro». «Slušaj, začto ti zvonim. Tvoj otec jutro da presu-konferenciju. To je tak?» «Tak. On mi rěkl». «A po konferenciji bude večerja u někojem restoranu, ja tutčas ne pametaju, kak on se nazyvaje... V ktoromkoli slučaju, sam jesm htěl tamo pojdi. Hčeš so mnojų?» «Očevidno!» děvčina bliz podskočila od radosti, ale to ne bylo možno uviděti črěz telefon. «Togda uviděmo se». Antonín se diviše za to, kak čisty byl jego něměčsky i tym, že od jego nesmělosti ničto ne ostaše. On vratil se do Roberta, a toj, råzuměje se, ne sprosil jego, s kym on govoriše.