User:Vogand/Sedma zima/Dveri v iskrě/2

Iz Medžuviki, svobodnoj encyklopedije
Jump to navigation Jump to search

Někoje vrěme poslě sobytij, o ktoryh molvilo se v prvom dělu toj pověsti, Robert rěšil navěditi svoju daleku srodnicu, koja žila v Opavě. Časom ona priježdžala v Bordij, i za vse trideset (abo okolo togo) lět, že zamok mu prinaležal, ona byla v njego stoliko raz, že on sam ne mogl sčitati. A on v njej nikogda ne byl. Robert rěšil, že to jest nespravědlivo do njej. Nužno jest pojehati do njej, tym bolje, že oni davno se ne viděli.

On pomysliše, že ako on gotovi se jehati do njej, togda nužno jest jej něčto privezti kako podarok. Ale co to može byti? Jeda? Nu, to jest jasno. Ale kromě jedy, nužno bylo privezti něčto, čto jej se spodoba i čto ona bude s prijemnostju koristiti.

Na žalost, vse věči, koje byli v jego domu, byli mu nužne. Ale potom on vozpomněl, že v odnoj komnatě ležala davno ostavjena kniga Zuzany Brabcovoj «Kradža». Bylo několiko takyh knig (koje on davno ne čital), ale on rěšil, že odnoj bude dostavati. Čto-libo može slučiti se.

Segda, několiko slov o srodnici, koju on gotovil se navěditi. Jej ime bylo Sabina Blažková (děvičje prězime bylo Křoupalová). Ona imala uže trohy bolje sedmedeseti lět, ale možno jest skazati, že ona držala se v formě. I ne potrěbovala nikaku pomoč. A načto? Tak, ona byla stara, ale ne byla glupa.

U mladosti ona pracovala direktorom jednoj firmy, ale poslě togo, kak jej muž, Ctibor Blažek (obadva imali četyrideset lět togda), umreše od silnoj travmy, ona se prěměstiše do Moravsko-Slezskogo kraja i vzela s soboju svojego jedinogo syna. Ale sejčas on uže ne žil s njej, jerbo imal svoju sěmju. Meždytim, tutčas nest vrěme molviti o njej, ale ako uže načehmo, možemo skazati, že Robert uvažal svojim naslědnikom imenno Sabininogo vnuka.

On prijehaše do njej za tri časa i pol. On viděl mnogo domov, ale nikogda ne byl prědže v Opavě, tomu ne věděl, koj byl jej dom i byl li on na pravilnoj ulici. On sprosil prohožego, kde žive Sabina Blažková, i toj mu vse podrobno objasniše.

On podšel do dverij doma, na ktory mu bylo ukazano, i pozvoniše. Sabina, razuměje se, byla trohy gluha, ale to jej ne unemnožilo uslyšati zvonok.

Kogda ona otvoriše dveri, ona silno se udiviše svojemu gostu. Ale v tom samom vrěmenu, bylo jej prijemno viděti svojo tretjeto plemenca.

«Roberte, to jesi ty? Vhodi, prosim», skazala ona. To, kako ona govorila, ne prědavalo stoliko jej pohodženje, koliko jej vozrast. Ale Robert ne pridaše tomu značenje i vošel, razuměje se, razuvši se prěd dverami.

Sabina imala mnogo zapasnyh papuč, polovinu ktoryh kupiše prědšedši sobstvenik kvartiry, ktoru ona kupiše v njejo. Robertu ona daše jednu iz tyh zapasnyh par.

«Davno nesmo se viděli», skazala ona. «Čemu nesi prijehal do mene raněje?»

«Nu... nesm pomyslis. Izvinite, tetko Sabino».

«To nest ničto. Ja nesm obiděna. v mojem vozrastu je nebezpečno obidžati se. Može se slučiti něčto strašno. Ty jesi prijehal do mene, i to je dobre. I da, ty tož izvini, že moj dom jest v takom stanju». (Na stolu ležal list, ktory javno nemal byti tam. Robert ne mogl viděti, čto tam bylo napisano, ale råzuměl, že to byli osobne děla tetky Sabiny.

Izprva on sprosil, kde on mogl umyti ruky. Ona go suprovodiše.

«Dekuju», skazal on. Kogda ona naměriše vračati se do salona, on sprosil:

«Mogu li ja koristiti toj filetovy ručnik?»

«Tamtoj? Da, koristi, ako hočeš. Ja go silno ne potrěbuju vo vsakom slučaju».

Umyvši ruky, Robert vratil se do salona.

«Sědaj», skazala ona i ukazala na krěslo, koje bylo v srědině komnaty.

«Dekuju, tetko, jeste velmy dobra».

On povrnuše krěslo, da by možno bylo s njej govoriti, i sědnul.

«Kak je tvoj život?» sprosila ona go poslě několiko sekund molčanja.

«Dost dobro», ogdovoriše on. Věrojetno, on iskal slova. «Zajmaju se stavkami».

«To ja věm», szakala Sabina, «to mi pověděli. A ty ne myslil prodati abo oddati svoj zamok?»

«Tetko, čto vy to rěčěte?» Robert omal se razgněval. «Komu go oddati? I načto?»

«Uspokoji se», skazala Sabina, tako kako hotěla se izviniti, «to mi prišlo na um. To je tvoj zamok, i ty rěšaš, čto s nim robiti».

«Gosti do mene prihodet», iznenada on poješe, čto ona hotěla skazati.

«Slušajte», iznenada on izměniše prědmet råzgovora, «kde ja mogu zarediti svoj telefon?»

On vstaše i vytegnuše iz měšeka telefon i zaredku. Sabina uviděše jih i skazala:

«Ja sama postavju tvoj telefon na zaredku, ne bezpokoji se o tom. Ty ovamo jehal iz stolice, věrojetno jesi ustal».

«Dekuju za vašu opeku, tetko», poblagodaril ju Robert i načal smatrjati jej dom.

«Tu jest vyše obrazov, neželi u vsem mojem domu», skazal on, kogda ona se vratiše. Napravdu, na stěně bylo velmy mnogo obrazov. Bylo skoro nemožlivo zapomněti jih vse.

«Něčto nest dobro?» udivila se jego tetka.

«Ne, čemu, vse je v poredku», izgovoriše on, ale slova «v poredku» pokryše mjaukanje běloj kotky, koja iznenada vběgše u komnatu.

«Jak se zove?»

«Karolína», skazala jego tetka.

Robert se učudil: dlja člověka to moglo byti normalo ime, ale dla kota?

«Syn mi ju podaril», skazala ona.

«Mila kotka».

«Hčěš poigrati se s njej? Ne boji se, ona ljubi gostev».

«Omal zabyl», iznenada on vozpomněše, ja tož imam podarok dlja vas.

«Dobry?»

«Nu, to zavisi od togo, kak vy go „ocěnite”», na poslědnem slovu on izobrazil lapky prstami. «Sejčas prinesu».

«Dobro, nesi».

I on pošel po knigu.

«Držite», skazal on i daše jej tu knigu, a potom dobaviše:

«Može byti, že to nest dobry podarok, ale ja stvarno ne věděl, čto vam može podojdti».

«To nest ničto», uspokojiše ona svogo tretjego plemenca, «to je velmy dobry podarok, dekuju ti za njego».

«Podoba se vam ta pisateljnica?»

«Ne», izprva odgovorila ona, ale potom uslyšala zvuk svojego odgovora i popravila se: «Htěla izrěkti, že nikogda ju ne čitala».

«Čemu?»

«Věš, ja malo čto čitala iz sovrěmennoj prozy. Ale dekuju ti. Pogledim, čto to ono jest».

A sejčas, ako nikto nest protiv, posmotrimo, čto v mědžuvrěmeni dělajo se v Pragě. Mimo Bordija prohodil hlapec s imenem Gioele Bürgi, ktory iz dětstva imal interes do kompjuterov, a segda rěšal organizacijne voprosy po operativnyh sistemah. Ale byl on ne sam, a so svojej mladšej sestroj Jolandoj, ktora rodila se, kak i on, u Švejcarije. Oni žili v Čehiji iz osnovnoj školy, ale po volji lihoj sudby, něliko lět do sobytij, o ktoryh my tutčas govorimo, izprva umreše jih mama, potom jih tat, i Gioele, ktory byl uže dost doråstlym hlapcem, objavil se v potrěbě prigledati za svojej sestroj, odvoditi ju do školy i zabirati ju odtud.

Sejčas Jolanda imala ledva šestnadset lět. Jej světly vlas byl tak krasno razčesan i uložen, že smatrjati na njej bylo silno prijetno. Na njej byli jej omiljene džinsy (ako možemo to molviti) i kratky top s izobraženjem avstrijskoj rock grupy No Silence For Sale. Top golil Jolandinu hugu figuru, ktoroj možno bylo zaviděti, a v pupku bylo zlato koljce. Ljuty ju ne bezpokojil, hladny větr tože.

Kogda oni uže byli daleko od Ulice rycarev, Jolanda uzrěše něčto zajmlivo i pustiše krik.

«Ne kriči!» ostrěgl ju starši brat i obstanoviše je, da by ona ne uběgla daleko. «Ljudi mogut ti uslyšati».

I ješče několiko raz Gioele byl v potrěbě „spasati” svoju mladšu sestru. Iz dětstva ona, skažemo tak, imala žedžu na prigody, i očevidno, ta žedža ješče ne minovala. Tym ne menje, Gioele staral se ju trpěti. On nadělaj se, že ona doraste i načne koristati um.

Za několiko minut, oni došli do parka.

«Tu jest velmy krasivo!» izkriknula děvčina.

«Ja že ti skazal, ne kriči!»

«Ale nikogo nema».

«To ničto ne znači. Taka děvčina jak ty nest dolžna kričati tak glasno».

«Dobro, postaram se».

Ale vratim se do Roberta i jego tretjej tetky. Oni uže večerjali, i jedali oni sup iz tripice, s paprikoj i česnokom.

«Prijedeš li ty do mene ješče raz?» sprosila ona.

«Do vas? Razuměje se, že prijedu!»

«Dekuju ti! Jesm rada takomu plemencu, jak ty».

«Ja tož jsem rad vam, tetko».

Tut Robert zamyslil se o něčem.